Se Sudkem za zády
V současné době bychom mezi fotografy, především těmi českými, asi
jen těžko našli někoho, kdy by neznal jméno Josefa Sudka a nebyl, snad
alespoň v dílčí etapě svého tvůrčího vývoje, ovlivněn jeho dílem a
jeho názory na fotografickou tvorbu. Nyní, v době vydání této publikace,
je o důvod více k připomenutí tohoto významného fotografa, protože
právě v roce 2016 je tomu 120 let od jeho narození a 40 let od úmrtí
(narozen v Kolíně 17.3.1896, zemřel 15.9.1976 v Praze). Nejen toto
významné výročí, ale především obdiv k dílu Josefa Sudka a také
vlastní, na Sudka tematicky volně navazující tvorba, vedly fotografa
Dalibora Bednáře (*1960) k uspořádání a vydání této knížky, kterou
chce připomenout Sudkovo jméno v méně známých souvislostech.
Dalibor Bednář si za dobu své dosavadní dlouholeté fotografické praxe
vyzkoušel snad všechny myslitelné fotografické žánry od fotografií
z cest, přes subjektivní dokument až po akty a krajinářskou fotografii.
Z technického hlediska používal převážně klasické postupy černobílé
fotografie s vlastnoručním zpracováním, v posledních letech s využitím
středo-
a velkoformátových negativů. Vždy se zajímal o čistou, nedotčenou
krajinu a přírodu a tento zájem spolu s fotografováním velkoformátovými
přístroji ho nakonec přivedl na cesty, kterými před dávnými lety
procházel také Josef Sudek.
Sudkovy fotografie jsou v povědomí většiny lidí spojovány s historickou
Prahou, nebo kouzelnými zátišími z jeho dřevěného ateliéru. Není už
tak všeobecně známo, že od konce čtyřicátých let po dobu přibližně
dvaceti let pravidelně pobýval na severu Moravy a fotografoval v Hukvaldech,
v pralese Mionší i na jiných místech Beskyd. Především v pralese
Mionší mezi mohutnými jedlemi a buky nacházel motivy svých magických
fotografií. „…já jsem totiž jednou začal vidět v těch kořenech
nějaký představy věcí. …. Objevilo se to v pralese na Mionší, kde jsem
to potom už dělal vědomě.“ (Josef Sudek o sobě, Anděl J., 2001). Vztah
k hudbě pak přivedl Sudka do rodiště Leoše Janáčka Hukvald, kde
fotografoval památné budovy, jejichž historie se vztahuje k životu
hudebního skladatele, ale především staré majestátní stromy v místní
oboře.
Téma pralesa Mionší zpracovávala řada fotografů, ještě před příchodem
Sudka to byl Rudolf Janda (Prales v Beskydách, 1943), po něm pak následovali
například Herbert Thiel, Jan Byrtus a také Petr Helbich, Sudkův průvodce a
pomocník na fotografických výpravách. Každý z nich v rozmanitostech
pralesa nacházel své motivy, fotografoval prales svým osobitým způsobem.
A od té doby přicházejí na Mionší další fotografové okouzleni dílem
Josefa Sudka poznat to tajemné, nepřístupné místo v Beskydách.
S mnohaletým odstupem po Sudkovi zde začal přibližně před dvěma lety
fotografovat také Dalibor Bednář. Příroda ovšem nečeká, prales si žije
svým vlastním životem a teď už vypadá jinak než před šedesáti lety.
Ostatně Dalibor Bednář si jako zkušený fotograf dobře uvědomuje, že
zopakovat něčí fotografie, natož napodobit ty Sudkovy, je nemožné a ani
o to neusiluje. Jeho snahou je vlastními snímky, vytvořenými na stejném
místě velkoformátovou technikou, připomenout Sudkovy pobyty v Beskydách a
z fotografií se těšit někdy s pocitem, že mistr Sudek se dívá přes
rameno…
Martin Smékal, duben 2016
