Banát je zvláštní místo na jihozápadě Rumunska, na jeho dnešních
hranicích se Srbskem nad řekou Dunaj. Zvláštní je tím, že se zde
hovoří, a to plynně – česky. Zhruba od roku 1820 zde totiž žije
nepočetná česká menšina, která tehdy nalákána sliby a vedená nadějí
na lepší živobytí začala osidlovat nejjižnější hranici tehdejšího
Rakouského císařství. Dnes tito lidé žijí „tradičním způsobem
života“, živí se převážně prací na políčkách, ořou koňmi, na
dvorcích pobíhají slepice, kočky, každý chová kravku či dvě. Mléko a
tvaroh chodí jednou týdně prodávat na trh do 10 km vzdáleného rumunského
městečka Moldova a koupí třeba živé sele přímo z otevřeného kufru
postarší Dacie. Neodmyslitelnou součástí jejich života je hluboká víra
v Krista, zřejmá na každém kroku. Občas, zejména v létě, přijedou
velkým zájezdovým autokarem Češi a trochu to tady převálcují (v roce
2008 se odhadovalo asi 7000 turistů). Přespí, pojedí domácí stravy,
vypijou kořalku, zaplatí a jedou dál.
Místní zůstanou. Jejich děti chodí do škol a učí se česky, v osmnácti
se odstěhují do Čech. Jejich děti jezdí za babičkami na prázdniny.
Zůstávají jen ti staří. A žijí svůj prostý život plný starostí a
drobných radostí dál. Většinou jsou vstřícní a komunikativní, rádi se
s vámi podělí o své zážitky. Vědí, kde je Brno, Ostrava, Plzeň, Cheb.
Na rozloučenou vás obejmou a těší se, že přijedete zase.
Fotografie z rumunského Banátu byly pořízeny během několika návštěv
v období let 2008 – 2009. Fotografoval jsem především oblíbenou
manuální kamerou Nikon se třemi objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností
28, 35 a 105 mm. Zvětšeniny byly pořízeny klasickou mokrou cestou
v temné komoře na barytový papír. Striktní dodržení využití celé
plochy kinofilmového políčka bez výřezu a dalších úprav dodává
záběrům autentičnosti.
Budu rád, když Vás můj pohled na Banát zaujme.