Pouť jako forma rituálního kolektivního prožívání a sdílení
sakrálního prostoru se historicky vyskytuje u většiny známých kultur a
náboženství. Pouť znamená cestu za účelem návštěvy určitého
poutního místa, které ale nemusí mít vždy náboženský význam. Cesta
k sakrálnímu cíli je stejně důležitá, jako prodlévání
v zamýšleném místě. Putování je vlastně forma meditace, sebereflexe,
zpomalení, rekapitulace, usebrání, odevzdání, naladění atd. Kultura není
jednou pro vždy neměnný fakt, ale prochází proměnami, stejně jako smysl a
poslání poutí. Po roce 1989 se v České republice poutě vrátily do
legitimního rámce sakrálních obřadů, ale na druhé straně si je zároveň
přivlastnil karnevalizovaný komerční svět, který pojímá pouť jako
neohraničený zábavní park, což stojí v přímém protikladu ke ztišení,
skromnosti, pokoře. Navíc dochází k neustálému prolínání těchto dvou
světů – duchovního a komerčního, což můžeme pozorovat i na
proměnách dnešních církevních poutí.
Fotografování poutí patří k frekventovaným tématům řady
dokumentaristů, kteří se řadu desetiletí snažili postihnout tento
zvláštní, pro mnohé neuchopitelný fenomén (například zahraniční
autoři – Andrej Bán, Mario Giacomelli, Adam Bujak, Romualdas Požerskis,
Piotr Szymon a jiní). Také v českém fotografickém prostředí se
fotografování poutí věnovala řada renomovaných (např. Markéta
Luskačová, Dana Kyndrová, Josef Koudelka, Martin Martinček, Karel Cudlín,
Pavel Dias, Jindřich Štreit, Antonín Kratochvíl, Václav Podestát, Tomáš
Pospěch a další) i amatérských fotografů. Logicky by se dalo usoudit, že
po tolika letech fotografického zájmu o dané téma není možno již nic
nového přinést, že poutě jsou dokonale zmapované a každý nový projekt
je jen zmnožením předchozího. Jsem přesvědčen, že tomu tak není,
protože každý fotograf má své vlastní vidění, svou vlastní poetiku a
bez ohledu na výslednou kvalitu přináší subjektivní zprávu o dané
události. Navíc poutě a jejich atmosféra, průběh, kulturní a sociální
kontext prochází proměnami a jejich zachycení v průběhu času přináší
zajímavý vizuální materiál pro komparaci.
Fotografický projekt Dalibora Bednáře vychází ze záměru zachytit
portréty účastníků poutí. Jeho motivaci a přístup nejlépe vyjadřuje
vlastní komentář: „ Vstupuji mezi to nepřeberné množství tváří,
příběhů a důvodů k pouti jako tichý pozorovatel. Vybaluji Zeissův
160 milimetrový Tessar, zakládám černobílý svitek, neřežu, formát 6×6
zůstává plný ve svém rozměru. Pábím kolemjdoucí a kolemjsoucí
poutníky, aby mi pomohli zvěčnit čas a najít krásu ve všednostech
lidského života. Činím tak před neutrálním pozadím provizorního
polního ateliéru, uklidňujícím ve vřavě ostatních světských atrakcí.
Kolem fotografovaného se tak vytváří imaginativní prostor a podtrhuje
účinnost vnímání.“ Minimalistické, nearanžované portréty
zprostředkovávají informaci nejen o fyziognomii účastníků, ale dávají
vhlédnout do nitra, duchovního rozpoložení účastníků poutí. A tady
vidím největší přínos Bednářových portrétů.
Když porovnáme fotografie výše uvedených autorů, především těch,
kteří se věnovali tomuto tématu např. v 60. letech dvacátého století a
Bednářových portrétů, zjistíme diametrální rozdíl výrazu tváře
u řady poutníků, oblečení, detailů atd. Zatímco na starších
portrétních fotografiích převažuje vrcholné zanícení, vyzařující
spiritualita, niterné prožívání něčeho vznešeného, současné portréty
informují o převažujícím profánním charakteru poutí. U Bednářových
portrétů vlastně ani nepoznáme, zda pořízené fotografie jsou
z události, která se vymyká každodennosti, která je svátečním
vytržením z běhu dní a až na výjimky (např. Josef z Olomouce, nebo
Drahomíra, Silvie, Silvie a Anna z Krnova) převažuje neurčitost lidského
výrazu. Uvědomuji si, že uvedená subjektivní interpretace může být
kontroverzní, ale aplikace poznatků z psychologie osobnosti má svou platnost
také v neverbální komunikaci. Tato skutečnost se ale netýká kvality,
citlivosti a hloubky Bednářova přístupu. Autor nám právě naopak poskytuje
cenné sdělení o proměnách duchovních prožitků v postmoderní době.
Nemáme právo hodnotit současný postoj lidí k spiritualitě, protože
každý má svobodu volby individuální cesty k principu, který nás
převyšuje. Ale zároveň si uvědomujeme, že důležitý atribut –
kolektivní prožívání vznešena, které doprovázelo poutě v minulosti, se
téměř vytratil a nyní si každý jednotlivec musí obtížně hledat cestu
k vlastnímu prožívání nádhery tohoto světa a univerza. A právě proto
jsou portréty Dalibora Bednáře významným příspěvkem k tématu
současného životního stylu společnosti. Jsou výpovědí o vratkém
postavení člověka v současném materiálním světě, o hledání vlastní
duchovní identity a transcendence.
Jiří Siostrzonek,
Opava, březen 2013
