KDYŽ MŮŽEŠ, TAK MUSÍŠ
K výstavě fotografií Dalibora Bednáře „Markéta“
„Když můžeš, tak musíš“, bylo oblíbené heslo mé někdejší
kolegyně, která je uplatňovala stejně důsledně jak vůči sobě, tak
vůči ostatním, s nimiž žila nebo pracovala. Bylo to nakažlivé. Díky ní
se zdálo, že nic není nepřekonatelné. Vše bylo jaksi dosažitelnější,
pokud se člověk zamyslel nad mírou svých možností a dokázal zapojit
vlastní vůli, věděl-li, čeho chce dosáhnout. Pracovala se zdravotně
postiženými lidmi, kterým uměla dát tolik potřebnou motivaci a povzbudit
je do té míry, že se řada z nich propracovala mezi špičkové sportovce.
Někteří z nich dnes už patří mezi světové olympioniky, byť „jenom“
v rámci speciálních olympiád.
Vzpomněla jsem si na ni, když jsem se v ostravské MiniKino kavárně poprvé
setkala s křehkou a půvabnou dívkou Markétou Sidkovou. Sotva bych si
dovedla představit situaci, kdy moje dítě jednoho dne ulehne ke spánku
v plné síle, a následující den zjistím, že život mého potomka i můj
vlastní, a ruku v ruce s tím i veškeré dosavadní hodnoty, může
z hodiny na hodinu zcela zásadně změnit jediné: vážné onemocnění.
Přesně to postihlo Markétku. Ve třinácti letech, doslova v rozpuku mládí
a nejkrásnějších dívčích let, se právě takto, ze dne na den rozvrátil
Markétčin život. Náhle, bez zřejmé příčiny, během několika hodin jí
ochrnuly části dolních končetin, pak celá polovina těla. Po prvním šoku
jí samotné i rodiny následoval bezpočet lékařských vyšetření a pak
více než rok a půl dlouhý pobyt v Rehabilitačním ústavu v Chuchelné,
jenž sice přinesl částečné, nikoliv však úplné zlepšení jejího
zdravotního stavu. K tomu ještě na dlouhý, a přitom tak důležitý čas
odloučení od rodiny a svých nejbližších…
Pojízdné křeslo se stalo nepostradatelným doplňkem Markétčina života.
Zatímco jiná děvčata se připravovala do prvních tanečních, Markéta se
učila zvládat základní životní úkony z invalidního vozíku a
přehodnocovat vše, co dosud od života očekávala.
V šestnácti měla zvláštní zážitek. V kině navštívila první díl
filmové trilogie Pán prstenů, který ji náhle vrátil kamsi hluboko do
dětství: Do časů, kdy si na zahradě s kamarády hrála na indiány,
s lukem a šípy v ruce se vžívala do role slavného náčelníka Apačů…
Ty časy už byly dávno odvanuté, ale vzpomínka se vynořila s nečekanou
intenzitou. Luk a šípy, soustředění, radost, když šíp zasáhne terč.
Proč by tohle nemohl člověk zvládnout z invalidního vozíku?
Psal se rok 2002 a Markétce ani nedalo moc práce přesvědčit rodiče, že
i to může být cesta, jak se vrátit do plnohodnotného života. Přes
internet se podařilo najít kontakt na nejbližší lukostřelecký klub, pak
přišlo první setkání s paní trenérkou Danou Masárovou
z Tělovýchovné jednoty Ostrava-Mariánské Hory. Zdejší střelnice se pro
Markétku od té doby stala vynikajícím zázemím pro trénink po celou dobu
její dosavadní lukostřelecké kariéry. Začátky samozřejmě nebyly
jednoduché. Musela si zvykat na jinou stabilitu, ale na druhé straně jí
lukostřelba poskytovala výhodu, aby si tento sport přizpůsobila svým
možnostem.
První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Již o rok později
reprezentovala Českou republiku na mistrovství světa v lukostřelbě
v Madridu, v roce 2004 pro změnu rozšířila řady zdravotně postižených
českých sportovců na Paralympiádě v Aténách, kde skončila jako sedmá a
přispěla k výbornému umístění české reprezentace, v roce 2008 už se
radovala na Paralympiádě v Pekingu z bronzové medaile, vybojované celým
týmem. A pak přišly první medaile na mistrovstvích světa a Evropy
i v prestižních domácích soutěžích, jak zdravých tak handicapovaných
sportovců. Stala se mistryní republiky v lukostřelbě handicapovaných za
svaz Spastic Handicap, mistryní republiky České asociace tělesně
handicapovaných sportovců. Dosáhla však i jiných, méně viditelných,
avšak neméně významných úspěchů: v roce 2008 se stala členkou Rady
sportovců – poradního orgánu Mezinárodního paralympijského výboru,
během zimních paralympijských her ve Vancouveru v roce 2010 plnila funkci
předsedkyně volební komise při volbách do Rady sportovců Mezinárodního
paralympijského výboru. Měla tak zároveň možnost nahlédnout do zákulisí
organizačních příprav tak významné sportovní události, což pro ni byla
zkušenost k nezaplacení. Letos (2011) ji Mezinárodní paralympijský výbor
jmenoval delegátkou v Evropském paralympijském výboru.
Od roku 2003 je Markéta Sidková členkou reprezentace České republiky
v lukostřelbě handicapovaných a pravidelně se účastní všech domácích
soutěží.
Vedle sportovní reprezentace však zvládá ještě víc. Má za sebou pět let
úspěšného studia na Filozofické fakultě Ostravské univerzity –
státnice z oboru Ruština ve sféře podnikání a od roku 2009 studuje na
této fakultě obory Anglický jazyk a literatura a Ruský jazyk a literatura,
k nimž ji přivedla potřeba věnovat se vedle sportu také intelektuálním
zálibám, mezi něž patří literatura a četba. Navíc, při jejích
povinnostech ve sportovní reprezentaci, je důkladná jazyková výbava
neocenitelnou předností.
V tomto světle se pak jeví jako úplná „maličkost“, že k tomu všemu
ještě absolvovala autoškolu a navzdory tělesnému postižení se z ní
stala výborná řidička. Přece: „Když můžeš, tak musíš…“
Není divu, že nevšední osobnost Markétky Sidkové budí pozornost, a to jak
lidí ze sportovního světa, tak „odjinud“. Patří mezi ně i ostravský
fotograf Dalibor Bednář, jenž do jisté doby patřil k sousedům Sidkových,
žijících v Nové Vsi. Díky své ženě Janě, která je rovněž aktivní
členkou lukostřeleckého klubu v Ostravě-Mariánských Horách, se mohl
o pár let později blíže seznámit s osudy dnes čtyřiadvacetileté
Markéty Sidkové, které ho natolik zaujaly, že začal fotograficky
„dokumentovat“ její každodenní život.
Vznikl tak rozsáhlý fotografický cyklus lakonicky nazvaný „Markéta“,
zachycující dívku nejen v plném soustředění při trénincích, okamžiky
plné dramatického napětí při závodech v lukostřelbě, ale také
v běžných denních situacích, jaké prožívá kdokoliv z nás: při
nákupech, na cestách autem, u holiče, u lékaře, doma… Avšak s tím
rozdílem, že Markétin svět je přece jenom třeba vnímat trochu jiným
úhlem pohledu, což se citlivému oku Dalibora Bednáře nepochybně daří.
I proto zcela záměrně instaluje své snímky nikoliv ve výši očí
návštěvníků výstavní síně, ale ve výši očí člověka na invalidním
vozíku.
Na „nepohyblivost“ si Markétka podle svých slov zvyká stále, protože
neustále naráží na nějaké nové bariéry nebo problémy. Naštěstí má
dostatek silné vůle, inteligence a energie, aby to vše dokázala překlenout.
Jak ale z vlastní zkušenosti dokládá Dalibor Bednář, ty nejtěžší (a
zároveň nejhorší) bariéry jsou v lidech. Třeba když na svatého
Valentýna muži nakupují ve velkém svým ženám a milým květiny, dívku na
invalidním vozíku v květinářství vedle sebe jakoby vůbec nevnímali. Ve
frontě ji klidně předběhnou. Až k ní jejich „gentlemanství“ bohužel
nedohlédne…
Jsou to jen jemné postřehy, okamžiky, které si člověk uvědomí pouze ve
chvílích, kdy se zdravotně postiženým člověkem žije a nebo se ocitne na
delší čas v jeho blízkosti. Nemusí být přímo v jeho kůži, aby
pochopil, jak málo empatie dosud máme k lidem, kteří se mnohdy ne vlastní
vinou ocitli v těžké životní situaci. A kteří si naši pomoc, péči,
respekt, mnohdy i obdiv a úctu zaslouží. Vždyť i tady platí: Když
můžeš, tak musíš. Také proto vznikl cyklus „Markéta“.
BOHDANA RYWIKOVÁ
Ostrava, září 2011
