Mezi výtvarníky a fotografy na Ostravsku bychom asi těžko hledali
někoho, kdo se nesetkal se jménem Dalibora Bednáře. V jeho osobě se
šťastně propojují role zaníceného amatérského fotografa a neméně
nadšeného organizátora řady pozoruhodných výtvarných a fotografických
výstav. Obojí – tedy fotografování i kurátorství – provádí ve
svém volném čase při zaměstnání, ovšem natolik zodpovědně a precizně,
že lze – alespoň v jeho případě – úspěšně pochybovat
o smysluplnosti tradičního dělítka mezi amatérismem a profesionalitou.
Když spolu s kolegou fotografem a přítelem Františkem Řezníčkem
zahajovali v roce 2003 činnost Galerie G7 asi netušili, jak početná bude
řada vystavujících fotografů, malířů a sochařů, kteří měli možnost
prezentovat svá díla v přívětivém prostředí komorní galerie
v Chelčického ulici č.7 (nyní v Zámecké č.2). Ještě mnohonásobně
početnější byly zástupy spokojených návštěvníků, kteří odcházeli
obohaceni o vizuální zážitky, které jim tato galerie zprostředkovala.
Jako kurátor výstav se Dalibor Bednář setkával a setkává s mnoha
osobnostmi a originálními autory a přitom samozřejmě nezapomíná na to,
že je také fotografem a tak se jeho osobní archiv postupně rozrůstá
o portréty jak renomovaných autorů tak i autorů méně známých, nebo
(ne)známých, kteří na své uznání teprve čekají.
Prvotním impulsem k sestavení tohoto výstavního souboru byl náhodný
nález dosud nezveřejněného portrétu Františka Řezníčka z přelomu let
2005–2006. A tak je tato výstava mimo jiné také malou připomínkou
přítele a fotografa Řezníčka, který tragicky zemřel právě před pěti
lety. Tento polozapomenutý portrét Daliboru Bednářovi připomněl, že jeho
archiv obsahuje léty nastřádané množství dalších, dosud nikde
neprezentovaných portrétů. Přestože popudem ke vzniku těchto portrétů
byla snaha o zachycení podoby zajímavých lidí – většinou
vystavujících autorů – nejedná se o pouhé popisné, dokumentární
snímky, byť jejich dokumentární hodnota je nesporná, protože někteří
z portrétovaných již dnes bohužel nežijí [Dagmar Hochová (1926–2012),
Rudolf Zukal (1935–2010), již zmiňovaný František Řezníček (1954 –
2007)]. Portréty jsou nearanžované, pořízené spontánně a jak lze soudit
z výrazu fotografovaných, v přátelské atmosféře vzájemného
porozumění. Tento atribut, spočívající v neokázalém zachycení
vzájemného přátelského vztahu fotografa
a portrétovaných osob, je všem vystaveným portrétům společný a
představuje největší hodnotu těchto fotografií.
Martin Smékal, červen 2012
