Dalibor Bednář: Paříž, Paříž …
Město na Seině se nesporně hodně změnilo od dob, kdy Henri Cartier –
Bresson zachycoval hledáčkem své leicy všední situace pařížských ulic.
A přece, tisíce fotografů se od Bressonových dob snaží zvěčnit
pulsující tep velkoměsta, najít ten „rozhodující okamžik“ se stejnou
samozřejmostí, stejně přirozeně jako tento guru živé fotografie.
Dalibor Bednář, jehož profese zavedla do exaktního světa techniky a
přesných propočtů, nezapírá, že i pro něj se stal Henri Cartier –
Bresson velkým vzorem mnohem dřív, než se mu podařilo navštívit Francii a
její hlavní město.
Paříží byl okamžitě okouzlen a stále se do ní vrací. Vystavené
fotografie vznikaly postupně během několika návštěv v průběhu
posledních 3 let.
Bressonovský způsob vnímání světa je totiž nesmírně blízký tomuto
tichému, nenápadnému pozorovateli, který dokáže trpělivě čekat na svou
chvíli než zmáčkne spoušť fotoaparátu. Výsledkem pak může být třeba
takový neopakovatelný záběr s jedinečnou atmosférou, v němž zachytí
obyčejného pařížského vrabčáka, odpočívajícího na prázdném
kavárenském stolku, jenž se stal náhodou centrem pozornosti sedícího
osamělého muže, který si do opuštěné zahradní restaurace přišel snad
odpočinout po únavném dni a nebo očekává partnerku na smluvené
schůzce… Každá z fotografií vypráví svůj drobný příběh všedního
dne, jaký mohou nabízet snad všechna velkoměsta světa, avšak jen Paříž
vydechuje ono jedinečné, neopakovatelné kouzlo, násobené ruchem bulvárů
i tichých, nenápadných uliček se zastrčenými krámky bouquinistů
v Latinské čtvrti, rázovitými hospůdkami, z nichž každá má svou
vlastní historii, a nebo pouličními malíři, dotvářejících kolorit
Montmartru… A je celkem jedno, pozoruje-li vnímavý fotograf pařížský
ruch z pohodlné židličky pouliční kavárny, z lavičky v Lucemburských
zahradách a nebo z okna galerie moderního umění.
Bresson kdysi prohlásil, že chce-li fotograf najít svůj „rozhodující
okamžik“, je to především otázkou soustředění. „Je třeba se
soustředit, myslet, dívat se, a to je všechno… Rozdíl mezi průměrným a
dobrým snímkem je otázka milimetrů…“ Stejně jako Bresson využívá
i Dalibor Bednář u svých snímků z Paříže plného políčka kinofilmu
pro své vlastní příběhy fotografie. Bednářovy snímky jsou skutečně
výsledkem soustředěného pozorování všedního života, avšak s jakousi
zvláštní, nechtěnou lehkostí, jakoby autor dával těm obyčejným věcem
(a příběhům) volný průběh, nechal je volně plynout dál, svou vlastní
cestou. Jakoby nabízel další prostor k přemýšlení těm, kterým své
fotografie předkládá k nahlédnutí jako dalším nestranným
pozorovatelům, v jejichž myslích se pak rozvíjejí jiné příběhy
všedních dnů.
Bednářův zájem o fotografii není otázkou náhodně zvoleného koníčka.
Snad podvědomě jej v sobě pěstoval už od dětství, kdy pozoroval svého
otce – amatérského fotografa, jak doma pečlivě vyvolává, zvětšuje a
třídí fotografie nejen „do rodinného alba“. Když tatínek zemřel,
zdědil syn jeho fotografické vybavení a to ho přivedlo k vlastním
tvůrčím pokusům, jež se postupem let změnily v soustředěný umělecký
zájem, který jen občas musel ustoupit do pozadí vedle profesních a
především existenčních povinností. Od konce devadesátých let se Dalibor
Bednář ke svému životnímu koníčku vrací s novou intenzitou,
hraničící s profesionální posedlostí. V centru jeho pozornosti stále
stojí jak živá, tak krajinářská fotografie. Dnes, kdy má možnost
využívat špičkovou techniku (tou však nerozumí digitální fotoaparáty,
počítačové procesy, skeny, minilaby a podobné vymoženosti moderních
technologií, ale pracuje zásadně „tradičním“ procesem vzniku
černobílého negativu zpracovávaného ve fotokomoře postupně až
k výsledné fotografii), však postupuje s jiným nadhledem i s jinými
cíli. Fotografuje krajinu, město, portréty i akty. Město přitom vnímá
jako jakési sloučení přírody a lidí. V různých zákoutích dovede
vypozorovat někdejší nebo jen tušenou přítomnost člověka a jeho vztahy.
Vystavuje, v loňském a v letošním roce vydal vlastní samostatné
kalendáře, před dvěma lety otevřel spolu s dlouholetým přítelem
výstavní Galerii G7 v ostravské Chelčického ulici.
„Když je člověk v pohodě, může se věnovat tomu, co ho baví,“
přiznává Dalibor Bednář, který v letošním roce oslaví své
pětačtyřicáté narozeniny, chystá hned tři samostatné fotografické
výstavy, a dodává: „Mám trochu ostych fotit lidi přímo na ulici. Proto
jsou všechny moje snímky pořizované jakoby zpovzdálí. Na druhé straně
mě láká dělat i portréty, ale to je jiná poloha mé tvorby, která se
v této kolekci neobjevuje“.
Zvláštní poděkování patří Klárce Řezníčkové, která fotografie
k výstavě nazvětšovala a připravila.
Bohdana Rywiková
Ostrava, březen 2005
